LIVE: Nebe může počkat. Iron Maiden stárnutí svědčí, v Praze svým ...

Iron Maiden se rozhodli uspořádat v pražské O2 aréně hned dva koncerty za sebou  – moc dobře po předchozích koncertních zastávkách v naší zemi vědí, jak silnou tady mají fanouškovskou základnu. Po velkolepých akcích na letišti v Letňanech před pěti lety a na fotbalovém stadionu Eden v loňském roce si ověřili, že vyprodat dvakrát za sebou největší krytou halu v zemi nebude problém. Tentokrát tyto dvě zastávky zařadili jako součást The Future Past Tour, nového šňůry, která navazuje na předchozí The Legacy Of The Beast World Tour, jehož součástí bylo 139 koncertů ve 33 zemích světa a Iron Maiden na něm v průběhu pěti let zahráli pro tři miliony fanoušků.

Iron Maiden zbořili O2 arenu, fanoušky nenechali vydechnout

Oproti loňskému koncertu se tedy pro současné turné velice výrazně změnil výběr skladeb, jež se nyní více opírá o jedno z kultovních alb kapely Somewhere In Time z roku 1986, jehož koncertní podoba nebyla nikdy natočena. Jak prozradil v jednom z rozhovorů zakládající člen kapely baskytarista Steve Harris, „rozhodli jsme se vrátit k Somewhere In Time, protože jsme v průběhu let měli od fanoušků tisíce žádostí o skladby z něj... A toto turné se zatím v žádném z retrospektivních tour neobjevilo. Těšíme se také, že k tomu přidáme i některé epičtější skladby z posledního alba Senjutsu, tato kombinace dvou alb bude vzrušující.“

Jak Steve Harris řekl, tak také kapela učinila. A učinila to se svou vlastní precizností a energií, které má stále na rozdávání. Po úvodní znělce Doctor Doctor od skupiny UFO, jež předchází zahájení koncertního vystoupení Iron Maiden již nějakou řádku let, a intru skladatele Vangelise k filmu Blade Runner, na to rodáci z východního Londýna vlétli se vší parádou hned s asi nejznámější písní 37 let starého alba Caught Somewhere In Time. Za hromového skandování tak zpěvák Bruce Dickinson prorocky proklamoval Čas bude vždy na mé straně a refrén Chycen někde v čase s ním jako jeden mohutný chorál zpívala celá hala.

Poctě tomuto albu byla uzpúsobena i dekorace pódia, kde se na zadní ploše za kapelou objevilo plátno s vyobrazením přebalu alba s maskotem Eddiem, procházejícím se po ulici v nějaké futuristickém městě s laserovou pistolí v ruce. Ve strhujícím tempu pak kapela sázela další hity z obou zmiňovaných alb – z toho z osmdesátých let zazněly ještě skladby Stranger in a Strange Land, Alexander the Great, Heaven Can Wait či závěrečná Wasted Years, z poslední dva roky staré desky Senjutsu pak The Writting on the Wall, Days of the Future Past, Time Machine nebo více než desetiminutový opus Death of the Celts. U každé z písní se měnily kulisy a vtipně tak kombinovaly maskota Eddieho v robotickém hávu s Eddiem oděným do japonské rytířské zbroje, samotný zhruba čtyřmetrový maskot kapely se několikrát prošel po pódiu a došlo i na pyrotechnickou bitvu mezi ním a zpěvákem Brucem Dickinsonem, který na něj z vyvýšeného pódia na pravé straně střílel z jakéhosi malého děla světelné šrapnely, které se mu snažil maskot Eddie vracet, až došlo k závěrečnému výbuchu a zničení děla.

Kapitolou samou o sobě jsou až téměř neuvěřitelné hudební výkony muzikantů, kterým už téměř všem pomalu bude táhnout na sedmdesát let – jakoby chtěli souznít s textem jejich písně Heaven Can Wait, kterou ten večer zahráli, stárnutí navzdory - „ nemuhu uvěřit, že opravdu nadešel můj čas, necítím se připravený, je toho ještě tolik co udělat, je to moje duše a já ji nenechám uniknout – nebe může počkat...na jindy“ - vidět, s jakým mladistvým zápalem a energií po pódiu každý večer pobíhá zpěvák Bruce, který do toho ještě téměř bezchybně zpívá velice náročné vokální party, a s jakým nasazením hrají všichni čtyři kytaristé, kteří v pobíhání po pódiu a různých ekvilibristikách si se zpěvákem vůbec nezadají, to je opravdový zážitek. Když k tomu ovšem zvládají bezchybně všechny své velice složité vyhrávky (a opravdu marně jsem v často dlouhých a komplikovaných kytarových sólech hledal jakoukoliv chybu či nepřesnost), to už je důkaz téměř hudební geniality. A stejně to platí i o bubeníkovi Nicko McBrainovi, jehož bubenické party byly zahrány s naprostou precizností.

Na všech muzikantech kapely Iron Maiden bylo vidět, že se pro ně koncertní vystupování nestalo ani po těch desítkách let a stovkách odehraných obrovských koncertů žádnou rutinou, neustále se překonávali v hecování fanoušků, točení kytarami kolem celého těla, roztleskávání a nešetřili ani úsměvy, zkrátka bylo vidět, jak si to metalové stárnutí užívají. Když k tomu pak přidali ještě další prověřené hity, jako tajemný Fear of the Dark s kouřovou mlhou a hororovými kulisami, legendární hymnu Iron Maiden nebo kultovní song The Trooper, byli fanoušci, včetně samotných muzikantů (kteří jsou a musí být fanoušci sami sebe) u vytržení. Ano, Iron Maiden stárnutí svědčí a každý jejich další koncertní rok je novým hudebním a vizuálním zážitkem. Nebe může opravdu ještě počkat na jindy.

Text: Aleš Materna, foto: Lukáš ZimaTémata: Iron Maiden, Bruce Dickinson, Senjutsu, Praha, O2 arena