Jan Svěrák: Tatínek i já hodně jdeme na pochvalu, už od školy, od maminky

My jsme zvažovali, jaký film by byl vhodný pro Vary. Mohl to být Kolja. Mohla to být Obecná škola, Akumulátor, Tmavomodrý svět, který tady nikdy nebyl, ale pak jsme si řekli, že Jízda bude taková symbolická.

Je ze začátku mé kariéry. Je to můj třetí celovečerní film. A potom ten film tu před 26 lety vyhrál hlavní cenu a cenu diváků. Takže bylo takové symbolické, že se tady znovu promítal.

Tehdy se jiné kopie nedělaly. Ta, co jsme pustili ve čtvrtek, je tedy původní.

Mám doma schované celkem asi tři kopie od každého filmu. Mám kvůli tomu pronajatý sklad ve škole a něco mám i v garáži. Občas se mi podobné kopie hodí.

No právě, že na festivalech promítačky bývají, a dokonce jsou taková nostalgická kina, která si staré promítačky pořizují a hrají filmy ze starých kopií. Je to asi podobné tomu, že si dneska kupují lidé elpíčka a hrají si je na gramofonu.

Ano, sice jsem film viděl snad tisíckrát, ale takhle v kuse jsem ho neviděl tak šest sedm let.

Jak kdy. My jsme ten film připravovali narychlo. Celé se to napsalo během jednoho měsíce, ten druhý měsíc se už natáčelo...

Film jsme rychle obsadili a během natáčení jsme zjistili, že nikdo z herců: Aňa Geislerová, Jakub Špalek ani Radek Pastrňák, neumí řídit.

A že ten hlavní – Jakub Špalek – nemá ani řidičák, ale ví, jak se točí volantem. Tak jsme mu narychlo udělali kurz s kaskadérem. Dvakrát objel Barrandov. No a když přišly ty scény, kdy se točí z letadla, tam jsem mohl řídit vůz já, protože jsem v té době vypadal trošku podobně. Vzal jsem si jen jeho (Špalkovu - pozn. red.) košili. Jinak jsme ho tahali většinou na tyči. Je to jízda, kde hlavní herci vůbec neřídí.

Ve mně se perou dvě emoce: jsem potěšen, to moje ego jásá. Tatínek i já hodně jdeme na pochvalu, už od školy, od maminky. Ten druhý pocit je takové to zúčtování, že to už končí a že je to konec kariéry. To se snažím si nepřipouštět. Říkám si, že cena je jakési průběžné hodnocení. Bojím se ale, abych z toho nebyl smutný.

Nový film, který teď odstříháváme – přijeli jsme po dvou měsících ze střižny, dneska jsem viděl poprvé živé lidi, kromě své rodiny, můj syn film stříhá – je podle tatínkových povídek.

Tatínek v něm hraje také hlavní roli jako spisovatel povídek. Snímek je o tom, jaké to je, když je člověk už stár a nepíše mu to tak, jak by chtěl, a ty postavy mu začnou vstupovat do života a chtějí pokračovat...

Co vám mám ještě říct? Má to být komedie. Snad se u toho zasmějeme.

Protože jsem poučený rodinou, životem od malička, vím, že ho vždy mrzelo, když mu třeba režiséři něco změnili, obsadili někoho jiného, včas s ním vždycky vše konzultuji.

Chci, aby měl jako scenárista pocit, že jeho úloha neskončila u scénáře a je stále ve hře. Takže ano, táta smí zasahovat do obsazení. Smí se k tomu minimálně vyjadřovat. Ale to u nás v rodině dělá každý.

Ono se změnit smí, jen je taková zásada... Herci, kteří nad scénářem nestráví rok, občas dostanou nápad: co kdybych tohle řekl jinak? A v tu chvíli říkáme: nech to být, my jsme tuhle větu vyseděli, nemysli si, že ji teďka z nějaké inspirace vymyslíš líp, jestli to tedy není jisté, nech to, jak je to napsané.

14. dubna, to víme přesně. Dá-li pánbůh, budeme-li chodit do kin, bude Betlémské světlo mezi námi.